Jdi na obsah Jdi na menu
 


PLYNUTÍ a PLANUTÍ JIN a JANG

PLYNUTÍ  a  PLANUTÍ 

JIN a JANG

 

  

  Napsala Eva Deva Shakti na úplněk 29.10.2012  

 

 

     Milované ženy i ženušky, dívky i dívenky, děvčata i děvčátka, holky i holčičky, slečny i slečinky, paní i paninky, panny i panenky, dámy i madam, baby i babizny, samice i samičky, no prostě všechny ženské!

 

 

     Milovaní muži i mužíčci, chlapci i chlapečci, kluci i kloučci, hochové i hošánci, chlapové i chlapáci, mládenci i mlaďoši, mladíci i staříci, pánové i panáčci, panicové i panáci, samci i samečci, no prostě všichni mužští!

 

 

     Bylo nebylo, a víc než bylo, tak nebylo. Široko daleko jen prázdnota. Zářivě bílé světlo všude, kam oko dohlédne. To ohromující ticho bylo neuvěřitelně přehlušující. A dokonce ani pohyb nebyl slyšitelný. Vzduch jako by se ani nehýbal. Jako kdyby se vůbec nic nedělo. Úplné ticho a klid. Takové průsvitné nic v průzračné světelné záři. Takové zářivé světlo, oslňující jako pohled do Slunce. Anebo snad jako samotné Slunce? Takový Sluneční paprsek neviditelně a neslyšitelně protínající zářivou existenci. S tak ohromnou silou a přesto jen jako šlehnutí světelným bičem naprázdno, jen jako máchnutí světelným mečem do prázdnoty, jen jako bezhlesné nic v nekonečném prostoru.

 

 

     Jak nádherné, spočinout v té nekonečné prázdnotě a užívat si klidu a míru celého Vesmíru, vznášet se ve světlem prozářeném prázdnu. Je to nádherný pocit svobody a volnosti. Ohnivé Sluneční paprsky se proderou kamkoliv a hřejí a zahřívají s oslňující silou. Jsou všude, neviditelně naplňují celý ten prostor. Touží zažehnout celý ten prostor svou nesmírnou oživující energií. Chtějí do něj vdechnout svůj oživující dech, aby jej mohl naplno prostoupit Duch. Ale z naprázdno vyznívajícího dechu je jen slabě slyšitelný vzdech.

 

 

     A v tom se v té zářivé a průzračné prázdnotě objeví malý černý uhlík. A začne v té ohnivé záři žhnout. A ze žhnoucího uhlíku se rozdmýchává plamen, rozněcuje oheň. Plameny toho ohně tančí a ohnivé jazyky si hrají ve vzduchu, olizují se navzájem, pohlcují se a zase se rodí, neustále mění tvar, formu, barvu, jsou v neustálém pohybu. A z ohně stoupá nahoru kouř a dým se valí do všech stran a válí se neklidně kolem. A najednou je vše zahalenou mlhavou clonou dýmu, který zavaluje celý prostor, že není vidět na krok.

 

 

     I když je teplo ohně ještě stále cítit, není zde dostatek vzduchu, aby oheň mohl dál hořet. Tak už jen doutná a uhlíky pohasínají. Černavý kouř mizí úplně a zbývá jen dýmová mlha, která se časem projasní. Co to bylo? Kde se vzal ten oživující dech? Vzduch? A kam zmizel? Najednou si prázdnota, která si libovala v klidu, míru, volnosti, svobodě a v zářivosti světla uvědomila, že bez toho je jen pustinou, jen vyprahlou prázdnou formou. A najednou nestačí jen vědomí přítomnosti světla a bezcílné pobývání v prázdnotě. A ten prázdný prostor je něčím oživen a začíná pulzovat nádechem a výdechem. S každým ohňovým dechem vzplane a zase pohasne. Ale vlastně se něco neustále mění, nekonečná prázdnota se naplňuje dechem.

 

 

      A kde se vzal ten malý černý uhlík v tom světlem prozářeném prostoru? Kde se vzal, tu se vzal, byl tam. A najednou víc bylo než nebylo. Byl malý, pevný, neprostupný, černý. A kdyby jej nerozžhavily ty sluneční paprsky, byl by tam stále. Rostl by v hloubce Země v neprostupné temnotě. Temnotě tak temné, že sotva bylo vidět na krok, tak husté, že sotva vůbec šlo ten krok udělat. Tak neprostupné, že se zdálo, že z ní není úniku. Jeho temná hmota byla černočerná a pevně svírala svůj tvar. Byl součástí Země. Jak pomalu rostl, ani si neuvědomoval, že se mění a připadal si stále stejný, pevný a neproniknutelný. Byl tak uzavřený sám v sobě, že nic jiného pro něj neexistovalo.

 

 

      Když tu v sobě pocítil takové zvláštní lechtavé hlazení někde uvnitř. A najednou vnímal, že z jeho nitra vyvěrá pramen vody. A ta voda byla tak mocná, že si v něm našla cestu a vytvořila v něm dutinu. Byl kamenem, byl mohutnou skálou, byl obrovskou horou, z jejíž hloubky vyvěral pramen živé vody. Byl Zemí, kterou oživovala voda svou chladnou a vlhkou náručí. Byla tu Země a byla tu voda, která naplňovala její dutiny, která ji hladila, objímala a proudila v ní v mocných proudech a kolem ní v neposedných vlnách a tryskala z ní v extatických gejzírech.

 

 

      Na rozdíl od husté temnoty, která panovala v hloubce, ty vlny byly někdy klidné a někdy radostně poskakovaly a pohupovaly se a narážely do kamenů a skal a někdy se prodraly na povrch Země jako výstřik gejzíru. Zaplavovaly Zemi v přílivových a odlivových vlnách, které se pravidelně opakovaly a připomínaly Zemi, že existuje něco nadpozemské, vesmírné. A když začala padat mlha, pocítila každou kapku vody ve vzduchu. Podívala se do Nebe a uviděla nespočet zářivých hvězd a taky Měsíc, který ji i v temnotě noci jemně prozařuje odrazem Slunečních paprsků.  Připomínaly jí její místo ve Vesmíru. 

 

 

 

     A nikdo neví, jak to vlastně bylo, jestli to vůbec bylo nebo nebylo. Byla to taková hra. Střídal se nádech a výdech, příliv a odliv, plynutí a planutí, vyprázdnění a vyplnění, prázdnota a naplnění v čase a prostoru, na Zemi i na Nebi, v ohni a vzduchu, ve vodě i v zemi. A Země ucítila, že někde hluboko v sobě, v samotném zemském jádru, obsahuje žhavou ohňovou prapodstatu bytí. Možná ten prvotní černý uhlík, který zde neustále žhne a ze kterého oživující dech poprvé rozdmýchal oheň a zažehl první Božskou jiskru. A srdce Země začalo bít v rytmu Vesmírného bytí. A bilo. A tak prostě bylo.

 

 

     A Země s láskou pocítila, že sdružuje energii ohně, vody i vzduchu a všechny tyto prasíly dává do rovnováhy, aby se na ní mohla projevit Božská síla tvoření a stvoření - Božská ženská síla i Božská mužská síla. A že Země je Matkou a Nebe je Otcem. A že tato prapodstata v sobě obsahuje všechno a vychází z jednoty. Sjednocuje všechno v harmonickém souladu, ve kterém se přelévá jedno ve druhé, jedno proměňuje druhé, v neustálém  koloběhu, v pulzaci Vesmíru, v nikdy nekončícím a nikde nezačínajícím Vesmírném orgasmu, plynutí a planutí v časoprostoru Božské lásky, která naplňuje každý okamžik přítomnosti  Božského vědomí teď a tady za Zemi.

 

 

 

 

 

dEva Shakti

 

 

 

 

www.mesicnibohyne.estranky.cz

 

 

Náhledy fotografií ze složky Moje obrázky

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA