Jdi na obsah Jdi na menu
 


88 hodin bez jídla - jen tak

2. 2. 2014

88 hodin bez jídla - jen tak

 

Ta myšlenka na očistný půst tam už někde byla, ale vůbec jsem to neplánovala. Prostě jsem se jeden den probudila a věděla jsem, že dnes už nepotřebuji jíst. Vlastně jsem to věděla už den předtím, kdy jsem už spontánně vypustila kávu a vynechala snídani, ale pak jsem měla setkání v indické restauraci, takže jsem si vychutnala vegetariánský oběd a večeři si dala jen lehkou. Vlastně jsem se sama divila, že jsem vydržela bez kávy, bez které jsem si nedokázala představit ani jeden den. A ono to začalo už pár dnů předtím, po celodenním kurzu Návrat rudé královny. Nevím, jestli to bylo tím silným rituálem, hlubokým ponořením se do kultivace sexuální energie anebo také tím, že jsem za celý den nic moc nejedla. Prostě jsem najednou cítila nástup obrovské vlny transformace, takže to co následovalo, byl asi jen přirozený vývoj událostí. 

 

 

Vše plynulo úplně přirozeně, aniž bych sama sobě dávala nějakou výzvu, jestli to vydržím nebo ne. Aniž bych musela - možná skoro aniž bych úplně chtěla. Prostě jsem jen dělala to, co jsem cítila. A v mém běžném domáckém režimu se mi dokonce dařilo fungovat úplně jako každý den. Ani jsem to nikomu neřekla. A dokonce mi ani nevadilo, že jsem v lednici měla jídlo, které se zkazilo, anebo že umývám zbytky marmelády ze lžičky, aniž bych ji olízla.

 

Neplánovala jsem žádný dlouhý půst, ale když jsem se probudila druhý den, tak jsem věděla, že opět jíst nepotřebuji. Čistila jsem si poctivě i střeva, masírovala břicho a užívala si více času na péči o sebe – i když třeba jen delším pobytem ve sprše, kde jsem se nechala nabíjet vodou. Anebo večer ve vaně s mořskou solí.

 

Druhý den se mi spustila moje nedoléčená rýma a ozývaly se i dutiny, takže jsem byla v útlumu. Abych pomohla léčení, začala jsem kromě vody pít i čaje, takže to vlastně nebyl úplně půst a večer jsem si dokonce dala zázvorový čaj s medem, protože jsem si myslela, že začnu druhý den jíst. Ale půst stejně nebyl mým cílem. Vlastně jsem neměla žádný cíl.

 

Třetí den mne samotnou překvapilo, že stále nemusím jíst a pila jsem opět jen vodu. Ale možná to bylo spíš to, že jsem se trochu obávala toho, co začnu jíst a jak vlastně správně udělat tu “návratovku“, jak o tom všichni mluví… to už jsem si i něco vyhledala, abych si připomněla základní doporučení k půstu. Pokračovala jsem v klystýrech a dopřála jsem si i jeden s teplou kávou, což mne nakoplo opravdu na celý den. Až později mi došlo, že i přestože jsem poslední dobou spala dost málo a přerušovaně, tento večer jsem nejspíš nemohla usnout právě kvůli té kávě. Kdoví… ale normálně se mi nestává, že bych ve 4 hodiny ráno byla tak čilá. Poslouchala jsem hudbu, četla, udělala si masáž břicha Chi Nei Tsang a podpořila tak detoxikaci vnitřních orgánů a očistu střev.

 

Čtvrtý den dopoledne jsem se rozhodla, že půst ukončím. Jen jsem si nechávala čas na to, abych nacítila, co mé tělo vlastně může a chce jíst. Vařila jsem pro rodinu rýži, ale neměla jsem pocit, že bych si chtěla tělo hned něčím zaplácat a vůbec mne ta vůně ani struktura rýže nelákala. Hlad jsem ani tak nepociťovala. Spíš jsem cítila, že potřebuji něco výživného a živého. A tak jsem začala s ovocem – banán, jablko a dokonce i pár mandlí, které jsem měla pár dní už namočené. Večer pak už i zeleninový salát.

 

A dnes je to už dva týdny, co jím jen ovoce, zeleninu, semínka a čerstvé sýry. A je mi dobře. Trávení i vylučování se přirozeně nastartovalo. A zbavila jsem se závislosti na kávě. A taky i pár dalších zlozvyků. Cítím, že se nastartovala přirozená chuť na zdravé a živé suroviny. Po 3denním nejezení a očištění střev je to najednou zcela přirozené a jednoduché.  Není žádné přemáhání a nejsou v tom žádné výzvy. Nakonec když na kávu mám chuť, tak si ji dám, ale nemusím s ní začínat svůj den a nemusí být ani s mlékem ani se sladkostmi… to bych si dřív představit nedokázala.

 

Nedokázala bych si vlastně vůbec představit být bez chleba, bez příloh, bez něčeho hutného ... popravdě mi ta představa, že po zeleninovém jídle budu mít žaludek jako na vodě vždy spíš naháněla strach. A možná že teď si nedokážu představit, že bych nejedla ani sýry. A tak se do toho nenutím a třeba zkusím vynechat i ty na nějakou dobu – ale na druhou stranu mne lákají jen ty přírodní.                                                 

 

 

Ale mým záměrem je v této chvíli poslouchat své tělo a dávat mu to, co chce.  Vlastně mne samotnou překvapuje, že mu stačí dopoledne ovoce a pak jen zeleninový salát a večer zase kus ovoce nebo něco málo. A vůbec si nelámu hlavu tím, že by mi něco chybělo. Věřím, že si tělo samo řekne. A malým dětem se taky ze začátku dává pořád to stejné a mně to vůbec nepřipadá fádní. Vždyť je tolik možných obměn – různé druhy zeleniny, semínek, ořechů, olejů.

 

Vlastně jsem vždy myšlenku úplného vitariánství spíše logicky zavrhovala a přišlo mi divné, jak se kolem toho tolik nadělá. Raw dorty a raw kdoví co. Ale třeba na to taky přijde, i když já si raději nakrájím ovoce a zeleninu a posypu to něčím. Anebo umixuji ovoce po ránu. A taky si dovoluji to porušovat. Prostě když jsem na návštěvě u rodičů, tak si klidně dám i vařenou zeleninu a dokonce jsem si pochutnala i na čerstvém vývaru – i když musím říct, že po téměř roce, kdy jsem pomalu ustupovala od masa, se k němu teď už opravdu nedokážu vrátit, ani kvůli rodičům ani kvůli tomu, že někdy docela pěkně voní. A co mne překvapilo, že jsem si klidně dala i maminčinu buchtu a čekala jsem, jestli nezačnu nezřízeně jíst anebo jestli mne to vrhne zpět k tomu, jak jsem se stravovala dřív anebo co se stane. Ale nestalo se nic, protože jsem si to prostě jen dovolila, bez výčitek.

 

Já myšlenku vitariánství spíš chápu jako přirozenou touhu těla jíst čerstvé a kvalitní suroviny, nejlépe v přírodním stavu. Ale kdoví, třeba je to jinak, ono se to ukáže samo, až bude čas. Někdy je možná lepší nepřekonávat výzvy ani nejít tvrdě za nějakým konkrétním cílem - jen být na sebe tvrdší.

 

Ještě musím říct, že to byl můj druhý půst. V září 2012 jsem se podobně neplánovaně připojila k půstu, který jsem zahlédla v nějaké FB výzvě na společné zahájení půstu – zaujalo mne totiž, že není nutná příprava. A vydržela jsem 1,5 dne, a to tenkrát i přes silné bolesti hlavy. Teď mi asi pomohlo to, že jsem kávu vyřadila už o den dříve.

 

A to bylo poprvé, co jsem překonala svůj vlastní nefunkční program. Poprvé v životě jsem to vydržela! Ale úplně bez úsilí a bez záměru si něco dokázat - to dokázat. A protože o půstu mám doma již pár knih a to téma mne zajímalo i dřív, vím, že to úplně bez přípravy nejde a že to není jen o nejezení.

 

Když mi bylo asi tak 14, chtěla jsem držet jednodenní hladovku a nikdy jsem to nevydržela…a den za dnem jsem se snažila v sobě vypěstovat nějakou pevnou vůli a nešlo to. Po necelém půl roce jsem si díky takové hloupé výzvě překonat se a vydržet den bez jídla vypěstovala akorát tak lehkou formu bulimie (no tenkrát se tomu tak ani neříkalo a moc se o tom nevědělo) – vlastně to bylo jen záchvatovité přejídání ve chvíli, kdy jsem nevydržela nejíst. Asi jsem měla štěstí, že ve mně tenkrát zvítězil zdravý rozum a přestala jsem se o hladovku pokoušet, protože jsem si uvědomila, že to není v pořádku. A všechno se samo upravilo. A přibírat na váze jsem začala později, asi hlavně proto, že jsem byla naučená všechno dojídat a měla jsem už tak rozhozené trávení.

 

Nakonec je to o tom, že je potřeba překonávat ty programy, které máme v hlavě. A já jsem otázku jídla vždy dávala na konec seznamu toho, co budu řešit. Obdivně a nechápavě jsem poslouchala ty, kteří mluvili o tom, jak dělají různé očistné kůry, a v mysli jsem si říkala, že fakt nechápu, jak to můžou vydržet. A pochybovala jsem o tom, že bych to mohla vydržet já.

 

Asi je teď ten správný čas na změnu. A tu transformaci cítím na více úrovních, takže ono to není jen o jídle. Jak ten čas letí, tak jsem si uvědomila, že za posledních pár let se k tomu dost přibližuji. Není to o tom něco si zakazovat, ale nechat to přijít samo od sebe a nejít proti sobě, když už to přijde.

 

Najednou mám pocit, že se začíná vše snadno a rychle realizovat a vše plyne a přichází tak, jak má. Jeden den mne zaujmou krásné fotky jogových ásan v nahotě a napadne mne, že bych měla začít cvičit klasickou jógu. A ani nevím jak a druhý den mne dcera hecuje, ať jdeme cvičit jógu a než stačím něco namítnout, tak už na počítači pouští nějaké video, které zrovna našla na youtube a obě se válíme na koberci. A po pár dnech cvičení si připadám, že jsem na józe závislá tak, že nedokážu necvičit. A díky tomu jsem neztratila žádnou svalovou hmotu, spíše naopak. Hravě a jednoduše.

 

A s jídlem si lze taky hrát. Tolik neuvěřitelných kombinací… jaká to alchymie.

 

dEva Shakti

2.2.2014


                                                                                                                    

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA